Někteří jich mají pár, jiní miliony. Ze začátku po nich toužíme, těžce je získáváme a všemožně se je snažíme udržet. Pečujeme o ně, povídáme si s nimi, vymýšlíme, jak se jim zavděčit. Radujeme se z každé zprávy, každého mailu nebo dopisu. Pořádáme setkání a pocintáme se kávou z kelímku vždy, když je potkáme na ulici a oni nás poznají. Jsou ale chvíle, kdy je proklínáme. O koho jde? Přece o fanoušky.
Začnu zeširoka. V Tolkienově knize Hobit aneb Cesta tam a zase zpátky doprovází hobita Bilba třináct trpaslíků. Knihu jistě mnoho z nás četlo, ale jen málokdo dokáže vyjmenovat z hlavy všechny ty zatracené pidimužíky. Thorin, pak ti dva mlaďoši, Balin, Dvalin…, Bombur, pak něco, co zní jako Bombur, ale není to Bombur… Glóin, to je přece táta od Gimliho, a pak, a paaak… V knize to jakžtakž funguje, hlavně díky pohádkovému ražení. Trpaslíci zůstávají jakýmsi jednolitým anonymním doprovodem, není zde ambice charaktery nijak hlouběji propracovávat a brát je vážně. Kdyby zde byla, přiznejme si, že by z toho vznikl pěkný guláš.
Problém nastal ve chvíli, kdy se Hobit převáděl do filmové podoby. Respektive v okamžiku, kdy bylo rozhodnuto, že se nebude točit dobrodružná pohádka, ale epická fantasy trilogie. Nebudu se dlouze rozepisovat o tom, proč to nefunguje. Řeknu jediné. V rámci převádění pohádkového příběhu do formátu epického, do dospělácké fantazárny, by bylo jedině logické hrábnout trochu víc do postav. Místo Balina, Dvalina, Doriho, Oriho, Noriho, Glóina, Óina, Fíliho, Kíliho, Bombura, Bofura, Bifura mohla Thorina na jeho cestě doprovázet družina větrem ošlehaných drsných trpasličích válečníků, z nichž by polovina během cesty k Osamělé hoře zahynula. Druhá polovina mohla v rámci nemilosrdného boje o život ukazovat vnitřní démony a brousit vzájemné vztahy. Pak by se divák mohl o zbytek bát, zajímat se o něj. A ejhle, jedna podmínka pro to, aby se z toho nestal nudný balast to byla fantasy pro dospělé, by byla splněna.
Jenomže se tak nestalo. Stejně jako v případě mnoha jiných motivů, zůstal i tady tento zaseknutý uprostřed cesty. Jenomže – je možné se tvůrcům divit? Vzpomeňme si na hysterický řev, který zazněl ze středozemských fanovských luhů a hájů, když vyšlo najevo, že si Jackson dovolil do příběhu přidat postavu elfky Tauriel. A že by eliminoval polovinu trpaslíků? Fanoušci by ho sežrali. Tím nechci říct, že mi Taurielina příběhová linka přijde hodnotná. Problém ale netkvěl v tom, že tvůrci do příběhu přidali postavu, kterou v předloze nenajdeme. Stejně jako by nebyl problém v tom, kdyby byla nějaká postava vyškrtnuta. Pokud by to příběhu jako takovému prospělo, byl by to správný krok. A na tom trvám.
Že v případě filmových adaptací fanoušci řvou, když je něco v příběhu změněno nebo zcela vypuštěno, je starý známý fakt a nikdo se nad tím nepozastavuje. Knižní předloha je stále vnímána jako cosi posvátného. Jenomže fanoušci neřvou jenom v případě adaptací, kdy do příběhu hrabe někdo cizí, vztekají se i ve chvíli, kdy se něco rozhodne změnit i sám autor předlohy.
Zde se dostáváme k jádru problému. Všichni se během svého autorského života vyvíjíme, a s tím se vyvíjí i naše příběhy. Občas k dobrému, jindy k špatnému. Ale ať tak či tak, je dobře, že se to děje. Dokud se autor učí, vnímá svět kolem sebe a hledá způsob, jak popsat to, co vidí lépe a trefněji (nebo tak, jak to ještě neudělal), stále vzniká cosi nového, něco, co může být zajímavé. Nejhorší je, když se autor zasekne v křeččím kolečku stereotypu. Tak dlouho se v něm točí, až se to, co kdysi chutnalo jako jarní déšť a první láska, zají, znechutí a zůstane jen prázdná chuť popela.
Jenomže fanoušek je něco jiného. Ten naopak stereotyp vyžaduje, protože tak dostane přesně to, co se mu líbí. Chce jít do McDonaldu a dát si svůj BigMac, který bude chutnat jako BigMac. Nechce překvapení. Dokonce je to naprosto nežádoucí, a pokud nedostane očekávanou porci svého oblíbeného čtiva, dá to autorovi pěkně sežrat.
A tak se autor pokaždé, když cítí, že je čas na změnu, dostává do logického konfliktu mezi vlastní tvůrčí potřebou a poptávkou cílové skupiny, pro kterou tvoří. Je jedno, jestli potřebuje zabít oblíbenou hlavní postavu, cítí, že si potřebuje po těch všech humoristických románech napsat vážný kus… nebo třeba chce přepsat úspěšný románový debut. Pokaždé strká hlavu do lví tlamy. Má na výběr ze dvou možností. 1. Naštve fanoušky. 2. Vyhoví fanouškům, ale jeho dílo tím utrpí. Jenom si vzpomeňte na to množství sérií, které časem vyčpěly nebo se staly svou vlastní mizernou fanfikcí.
Jak se s tím vyrovnat jako autor? To asi záleží na každém z nás. Jsou tací, kteří hlasitě prohlašují, že na fanoušky kašlou. Další citlivě reagují na každou výtku, kterou čtenáři vznesou. Většina z nás se potácí někde mezi a hledá relativně zdravou míru mezi tvůrčí svobodou a prostým, bezduchým fanservisem.
Nakonec je vždycky lepší fanoušky mít, než nemít, ale kolem a kolem, jsme to my, kdo je tu tvůrce. Když nebude mít spisovatel tvůrčí svobodu, nemá ani možnost svůj příběh posouvat dál a jeho psaní začne připomínat předpověď počasí nebo finanční zprávy. Bude jen s malými obměnami omílat stále jedno a totéž, aniž by do svého díla vnesl jakoukoliv novou myšlenku.
Temnářko, že tebe někdo zase naštval? Souhlasím ve všem, ale věř mi, ne všichni vyžadují od autora stereotyp. Já můžu umřít, když čtu od autora padesátou knihu stejného ražení a ještě na ní čtu pochvalné recenze. V tu chvíli nevím, zda zavraždit autora (za to že se zaprodal) nebo jeho fanoušky. Jenže ano, ne všichni lidé jsou jako já, tak myšlenkově otevření a nesnášející stereotyp, a tak mi pomalu likvidují dobré autory a dobré hudebníky. Faktem je, že se mi zdá, že z toho, co chtějí fanoušci nikdy nemůže vzniknout nic dobrého, nic takového jsem zatím nenašla. Ba naopak když ten umělec prohlásí, že si to zatraceně chtěl udělat takhle, tak se prostě vždycky najde někdo omezený, kdo bude remcat, že to tak nemělo být, ale většina fanoušků se nakonec podvolí a dá pokoj. A je vždy naděje, že to kvalitní bude. Za mě je důkaz toho, že tohle řešení je lepší, je vždy mnohem lépe vidět na hudbě (protože přece jen hudební dění je mnohem dynamičtější než to knižní), tam, co posledních pár let předvádí symfonický metal, to je opravdu tristní, ale fanoušci to stále bere, takže proč ne, jede se dál. To, že je to patnáct let omývání toho samého (o dost horší omývání než severská detektivka), tak to jim nevadí. Komentáře k filmovým zpracováním se zdržím, protože to je na další dlouhý odstavec.
Souhlasím s tím, že autor má to konečné slovo, že je na něm, co změní a co ne, jak nechá vyvíjet svůj svět a své postavy. Ráda vidím, když se autor někam posouvá, a to jak v literatuře, tak v hudbě, výtvarné tvorbě a podobně. Když zkouší něco nového, když má svou vlastní vůli, když se nebojí radikálních kroků na úkor toho, že to bude jinak, než by si fandové přáli.
Jenže fanoušek těžko nese změnu. Jak píšeš, když je zvyklý na BigMac, chce BigMac, když miluje Tarju, nebude poslouchat alba s Anette, přestože hospoda naproti dělá jiné burgery (neříkám, že lepší ani horší!) a mnoho skladeb s hlasem Anette Olzon je zcela dechberoucích, jen jsou prostě jiné.
Nevím, jestli ses někdy otřela o naratologii nebo konkrétněji teorie fikčních světů, ale myslím, že v souvislosti se vztahem svět/příběh – čtenář by tě to mohlo zaujmout. Narazila jsem tady na pojem „fikční encyklopedie“ (mám to z publikace Bohumila Fořta, který parafrázuje, pokud se ošklivě nepletu, Umberta Eca) – čtenář si na základě toho, co čte, tvoří vnitřní fikční encyklopedii. V ní se budují jeho představy o světě, o jeho částech i celku, a jak to už u encyklopedií bývá, má to svou vnitřní logiku. A tak čtenáře může zarazit, když postava, kterou měl celou dobu za černovlasou, rozhodí po hladině vody své světlé kadeře. Tvoří si tím komplexní představu, která mu pomáhá v předjímání dalších kroků.
U fanoušků bych řekla, že mají tyto „fikční encyklopedie“ mnohem silnější než jiní a jsou mnohdy méně otevření změnám. Když vidí „Hobit,“ čekají prostě, že tam bude těch 12 nebo kolik trpajzlíků (a to bez ohledu na to, který tvůrce toho Hobita pojímá), když vidí „Atalan,“ čekají, že ohne nějakou hloupou sukni. A pak křičí, když to je jinak. Protože je těžké a zpočátku nepochopitelné vidět změny něčeho, co mám rád, že?
Můj názor je, že tvůrce by měl stát za svým, ale pořád by měl mít na paměti, že jeho čtenáři mají své představy o světě. A je pak na něm, jestli jim vyhoví, nebo je donutí přepsat a doplnit některé kapitoly vnitřní encyklopedie. 😉
U filmů podle knižní předlohy jsem pro, aby se určitá úcta k fanouškům knihy zachovala. Ovšem Pán prstenů je zrovna dobrým příkladem, kde mi režisérovy důvody, proč to udělal tak a tamto jinak, dávají smysl a odpustila jsem mu je 🙂
U knih je to těžší. Nejhorší je, když milujete sérii, díl od dílu je lepší, a pak se autor rozhodne utvářet charakter hlavní postavy dál zcela nepochopitelným směrem. Tím nechci říct, že je ten vývoj nevěrohodný. Jen že postava postupně odhazuje vše, pro co jste ji měli v prvních dílech rádi.
Že autor napíše něco ze zcela jiného soudku, než jste zvyklí od něj číst, to se stává. Ano, čtenářské publikum to pochopitelně nepřijímá dobře. Což chápu. Na druhou stranu, pokud mám autora ráda, já mu to bez problémů odpustím a počkám si, s čím přijde příště. Paradoxem je, když na takovou černou ovci v bibliografii narazí někdo, kdo se chce s autorem seznámit poprvé. Tomu se to možná bude líbit. A bude zklamaný z těch ostatních děl, která všichni tak chválí.
I u adaptací mi spíše záleží na zachování celkového vyznění, než doslovném převedení psaného textu. A pokud je změna v něm, jsem ochotná ji přijmout, pokud je nová varianta lepší než originál (příkladem budiž konec Hvězdného prachu – knižní je fajn, ale filmový obsahuje skvělou hrátku s významem slov, takže mně přišel ještě o stupeň lepší).
U knižních sérií je to obdobné – pokud autor zabije mou oblíbenou postavu (protože to příběh potřebuje), musím v textu najít/mít jiného oblíbence. Protože pokud ten mrtvý byl jedinou pro mě zajímavou postavou, s jeho smrtí logicky ztrácím motivaci dál číst. Stejně tak s příběhem – nedostala jsem, co jsem čekala? Nabídl mi autor místo toho něco srovnatelně zajímavého? Pak nemám nejmenší problém.
Změna žánru či nálady pro autora typické je trochu jiný příběh. Nevidím v tom vyloženě problém, ale… Distribuce by na tenhle fakt měla upozornit (do čehož se jim možná nebude chtít, protože tím část kupujících mohou odradit). Protože sahám-li po oblíbeném humoristickém autorovi, protože se potřebuju něčemu zasmát, a dostanu místo toho horor… Spokojená moc nebudu. 😀
Eventuálně v takových případech stojí za zvážení pseudonym. Lidi pak nebudou spojovat novou knihu s očekáváním na základě těch starších. Jen to pro autora znamená, že opět musí začínat od píky a svoji čtenářskou základnu si vybudovat.